Hodně jsem z vyprávění slýchával o Rumunsku. O neskutečné krajině a zemi, která je spojená s hrabětem Drákulou. Jelikož jsme odložili Norsko na neurčito, padla volba právě sem.
Odjížděli jsme autem v neděli 4. 9. 2022 v 21 hodin z Pardubic. Dále pak Brno, Bratislava, Budapešť. Hranice Rumunska jsme přejeli hned v pondělí v 5 hodin. Časový rozdíl + 1 hodina. První ranní zastávka v 7:00 byla v Temešváru v nákupním středisku Auchan. Téměř vše bylo zavřeno. Nicméně nás zajímaly potraviny a tady jsme uspěli.
Zásoby byly nakoupeny. Můžeme pokračovat dále. Cíl? Největší česká vesnice v rumunském Banátu. Ta se nazývá: Gerník. Po 997 km jsme ve 14 hodin na místě.
Všem, kteří by sem někdy chtěli jet, doporučím v Nové Moldavě pokračovat na Padinu Matei až do Gerníku. Nejezděte přes Moldovitu. Pokud tedy nemáte SUV a čtyřkolku. My jsme to s Oktávií sice zvládli, ale byl to dobrodružný zážitek. Po několika kilometrech nezpevněné cesty se dostáváme na asfalt. Vyjíždíme z lesa a před námi se otevírají nádherná panoramata. Nemusíte se bát, že byste se ztratili. Je tu pouze jedna cesta, která je lemována starými baráčky. U nich se povalují domácí psí hlídači nebo kočky. My máme domluvené ubytování „U Pekaře“. Vřele nás přivítal Václav (+40 722 752 362) s manželkou. Ukázali nám skromné ubytování a hezky pohostili. Současně se velice omlouvali, jelikož před 2 dny přišla bouřka. Ta zničila čerpadlo, které dodávalo vodu pro téměř celou vesnici. Chtěli jsme zažít staré dobré časy, a tak tedy se vším všudy. Sprchování studenou vodou ze sudu samospádem nebo splachování kýblem. Proč ne.
Večeře z domácích surovin neměla chybu. Zakončili jsme ji sklenkou rumunského vína. Závěr dne jsme zakončili výšlapem na okolní kopce.
Následující den jsme začali časným budíčkem a krásným východem Slunce doplněným mlhou válející se v údolí mezi kopci. V těchto okamžicích nevím, co dřív. Fotit bezzrcadlem, fotit dronem, natáčet? Užíváme si to nádherné ráno. Slunce je už vysoko, můžeme se vrátit zpět na snídani a dospat předchozí náročné dny. Odpoledne jsme naplánovali 14 km trasu po žluté turistické trase. Vypadalo to na relativně nenáročnou cestu. Ta se však díky terénu a jeho neprůchodnosti změnila v malé peklo. Nikdo po ní nešel už několik měsíců. Ale za pomoci MAPY.CZ jsme to zvládli. Prodírání rumunskou džunglí bylo zábavné. Bonus k tomu bylo několik krvavých šlinců. Odměnou byly 2 koupání v malých přírodních tůních. Na západ Slunce už nebylo sil. Po večeři jsme zasedli ke skleničce vína a plánovali další den.
Ve středu ráno jsme po snídani nasedli do auta s cílem poznat další českou vesnici. Tou je Svatá Helena. Nachází se nedaleko Dunaje, na hranici se Srbskem, a to ve výšce asi 400 m n. m. Je tu hodně větrno a z toho důvodu jsou kolem celé vesnice větrné elektrárny. Napočítali jsme jich celkem 21.
Když už jsme byli v poznávání českých vesnic, zavítali jsme do Bígru. Malá vesnice vysoko v kopcích. Při cestě zpět si Láďa všiml nádherného místa, které lemovalo silnici. Rokle, barevné skály, potůček a malá tůňka. Nádherné místo pro odpočinek. Ale také i osvěžující koupel.
Do ubytování se vracíme jen tak tak před večeří. Rychle do sebe něco hodím a utíkám. Kam? No přeci zas na kopec na západ Slunce. Tentokrát se žádná extra podívaná nekonala. Nicméně už jen to tam být sám. Užívat si to absolutní ticho a samotu uprostřed divoké přírody.
Hodně rychle se setmělo. Čelovku ani nepotřebuji. Měsíc svítí tak silně, jako bych pomalu stál pod lampou. Když nevyšel západ, zkusím alespoň noční oblohu a Mléčnou dráhu. Bohužel díky záři Měsíce ani to nevyjde. Po hodině a půl za mnou přijdou i ostatní. Jde s nimi jako doprovod i místní pes. Z Ukrajiny máme pro všechny takové tuláky univerzální jméno: „Bohouš“ :). Bohoušovi se s námi líbilo, zůstal tedy po celou dobu, co jsme si tam cvakali, popíjeli vínko a kecali. Naše společnost byla tak dobrá, že se s námi i vrátil.
Čtvrtek ráno nás probudí zvonky krav, které nám procházející pod okny na jejich oblíbenou pastvu. Vstáváme v 7 hodin, balíme, dáme bohatou snídani a po 9 hodině opouštíme Gerník.
Po cestě jsme se zastavili u zničených budov ležících vedle obrovského lomu. Kluci si tam zkusili malý urbex. Já si mezitím zalétal s dronem. Pokračujeme dále podél Dunaje. Zastavujeme až u kamenného krále Decebaluse, který střeží tok Dunaje. Potom nás už čeká několik hodin jízdy v autě až na začátek Transalpiny. 148 km dlouhá nádherná klikatá silnice v horách. Ubytování máme zamluveno přes Booking v horském městečku Ranca, v penzionu Cabana Transalpina. Přijíždíme tam těsně před západem. Mraky se honily po obloze. Chvíli vypadalo, že z toho ani nic nebude. Nakonec se rozestoupily a podařily se krásné fotky.
Po několika dnech bez teplé tekoucí vody bylo toto ubytování jako sen. Nikdy bych neřekl, jak mi bude chybět teplá sprcha. Po ní dobrá večeře, ochutnávka rumunských destilátů, plánování dalšího dne.
Následující dny byly stejně náročné jako předcházející.
Jelikož jsme toho chtěli navštívit a vidět co nejvíce, trávili jsme hodně času přejezdy. Každý den jsme byli ubytování někde jinde. Plánovali den ode dne.
Pátek ráno jsme pokračovali cestou po Transalpině. Počasí bylo šedivé, na focení to téměř nebylo. Navíc v těch 2000 m.n.m. bylo už poměrně chladno. Obzvlášť, když si tam někdo běhal v kraťasech. Navštívili jsme alespoň místní tržnici, pokoupili nějaké věci a pokračovali. Měli jsme toho ještě v plánu dost. První bodem byla přírodní rezervace Râpa Roşie. Úžasné nazrzlé skalní útvary z červeného jílu. Druhým bylo městečko Sibiu a třetí velmi známá silnice a dle mnoha názorů jednou z nejmalebnějších silnic na světě: Transfăgărășan. Než však dorazíme do sedla, potkáme při kraji silnice 2 menší divoké medvědy. Další přání z naší dovolené splněno. Do sedla přijíždíme už za šera. Jedna rychlá fotka, pokračujeme dále do hotelu. Zbytek znáte: vybalit, vysprchovat, večeře, plánování na druhý den, spánek, budíček, balení, snídaně, odjezd.
Sobota si pro nás připravila deštivé počasí. Nějak se nám v tom ani nechce nikam jet. Ale máme toho v plánu dost, musíme. Jelikož jsme Transfagaraš včera jen projeli, dnes se tam zastavíme na delší čas.
Jen co autem vyšplháme do 2042 m.n.m., skalní štíty mraky zadržují a my se kocháme. Stáda ovcí, jezera, mraky proudící skrz štíty, rozhodně jiný svět než před chvílí dole u hotelu. A to nejlepší nás ještě čeká. Samotná klikatící se silnice uprostřed údolí. Něco neskutečného. Auta působí jako angličáky na hraní. Do toho lehká oblačnost, která tomu dává zas něco více. Nemám slov.
Dofoceno, dokocháno, můžeme pokračovat. Sjedeme ale jen několik set metrů a znovu stojíme. Další spot na focení, navíc pod ním krásná kaskáda. Ta nám nestačila, museli jsme dle plánu zajet ještě k nedalekému velkému vodopádu Bâlea. Stoupání k němu bylo náročnější, ale rozhodně to za to stálo. I za ty na zadku roztržené kalhoty. To je tak, když chcete někomu kvůli fotce udělat radost. Bohužel ten kamen pod vámi je ostřejší než Husky materiál zvládne.
Posledním cílem sobotního dne je město Rašnov, kde se nachází hrad Drákuly. V mapách jsme našly vhodnou vyhlídku na focení. Musíme ale spěchat, ženou se tmavé mraky. Nemuselo by z toho být taky nic. Já raději ještě dole vytáhnu dron, rychle do vzduchu, udělat sérii fotek. Najednou mi ovladač hlásí chybu komunikace s dronem. Někde je chyba (nakonec to bylo na opravu v servise a výměnu základní desky ovladače). Rychle dolů, dokud to jde. Neměl jsem čas to řešit. Hodil jsem batoh na záda a sprintoval do toho příkrého kopce na vyhlídku za ostatními. Vyšlo to. Černé mraky, hrad osvětlený sluncem a přímý výhled. Paráda, nafoceno. Teď už jsem v klidu.
Vracíme se a následuje klasika. Ubytování na penzionu, večeře, plánování, ale přeci jen jedna změna tu je. Tentokrát je postel tak malá a vrzající, že ji přenechám jen Láďovi. Raději jsem si došel do auta pro karimatku se spacákem. Měsíc v úplňku a Drákula za oknem. To se to usínalo.
Následující den se ráno projdeme Rašnovem. Ten se začíná pomalu plnit turisty, kteří se chystají na hradní expozici. Pokud byste se chtěli projít jen parkem kolem hradu, zdarma to nelze. Musíte si zakoupit vstupenku s návštěvou hradu. Nás čekají další zajímavá místa, proto vyrážíme dál na cestu. V ten den navštívíme ještě zámek Peleș, opevněný kostel Viscri a město Sighișoara. Zde jsme se ubytovali v Casa Savri (Savri House). Mohu jen doporučit. Nádherné ubytování nedaleko historického centra. Než nás zahnal déšť, tak jsme stihli ještě procházku a noční focení města.
Pondělní dopoledne jsme strávili procházkou po městě. Zakončili ho v příjemné kavárně posazením pod barevnými deštníky. Následoval přejezd 130 km do solného dolu Turda Salina. Po zakoupení vstupenek máte volnou prohlídku v podzemním dole. Kromě neskutečné podívané, zde máte možnost i jakéhosi zábavného parku. Určitě stojí za návštěvu.
Závěr dne jsme měli v městečku Hunedoara, kde se nachází Korvínův hrad.
Ten jsme si ale nechali až na další den. Co nás mnohem více zaujalo, byla soutěska Banitei. Další z úžasných míst, na kterém je vidět síla a umění přírody. Poslední nákupy a oběd dáme v městě Deva.
Potom nás už čekají jen 2 věci. Tou první jen 10 km kolona kamiónů na hranicích. Člověk už na to v dnešní době není zvyklý. Druhou je cesta domů, která trvala 9 hodin 9 minut a 902 km.
Byla to náročná dovolená. Hodně přejezdů, plánování, změn ubytování, ale stálo za to.
Děkuji (Láďo, Romčo, Jirko), že jsme vyrazili!
