Po návratu z Mauricia jsem se doma zdržel necelý týden a už zas balím. Tentokrát vyrážíme na 16 dní na Ukrajinu. Kluci z Vysočiny vyrážejí o něco dříve. Já se ve 21:05 přidávám v Pardubicích. Z ČR do Košic jedeme vlakem, po 5ti hodinách přesedáme na autobus a pokračujeme přes Užhorod do Mukačeva. Cestujeme s Leo Express. Cesta tam i zpět v Business třídě vychází na cca 1.500 Kč. Není to krásné a laciné cestování? 🙂 V 11 hodin následujícího dne jsme v Mukačevu a naše ukrajinské dobrodružství začíná.
—- 1 —-
Místní autobusové nádraží není nijak velké, ale aspoň se tu neztratíme. Láďa pro orientaci kontroluje v mobilu naši polohu a vyrážíme. Směr je jasný. Po hlavní silnici necelý 1,5 km. Po chvíli si všímáme, že nejdeme 4, ale 5. Drží se nás náš nový 4nohý reinkarnovaný průvodce. Říkáme mu Bohouš. Podle jizev, tmavší srsti a vypouklých očí už zřejmě cosi pamatuje. Na přechodu zastavíme, Bohouš s námi. Zrychlíme a on s námi. Vzápětí zastavíme, ale ani to Bohouše neodradí a celou cestu až k hotelu jde s námi. Nevíme co se mu na nás tak líbilo, ale byl to dobrý společník.
Naše první ubytování se nachází v centru. Je to 4 hvězdičkový hotel PREMIER STAR s výhledem na místní radnici. Cena 500 hřiven za noc a snídaní. 1 hřivna je cca 0,8 Kč. Ubytování proběhne rychle a o to rychleji jsme hladoví v restauraci za rohem. Dáme si něco z místní kuchyně a vyrážíme zpět, abychom dohnali spánkový deficit. Navíc venku je téměř 30°C. Nemá cenu tedy nic fotit a počkáme si na západ. Před západem si projdeme centrum, vedlejší uličky, navštívíme tržnici a vyzkoušíme další restauraci, kde si objednáváme konečně boršč a steak. Ceny jsou všude téměř lidové. Boršč 50 hřiven, 200g steak 110 hřiven.
Se zlatou hodinkou se vydáváme fotit. Jelikož je sobotu, je to poměrně živo. Závěr dne zakončíme kávou, štrůdlem a sachrem. Nyní jsme téměř všichni spokojeni. Takže ještě rychlá otočka do krámku pro vodku a můžeme jít po půlnoci spát.
—- 2 —-
Druhý den vstáváme brzy a už v 7 hodin vyrážíme z hotelu k řece Latorica River. Po jejím břehu jdeme něco málo přes kilometru k Saint Nicholas Monastery. Místní se k ranní modlitbě teprve scházejí. Nafotíme a jdeme dál. Po cestě nás zaujaly rozvody plynu u rodinných domů. Žlutá trubka (i několik desítek metrů dlouhá) vedená venkem kolem baráku. Žádný problém.
Pomalu se vracíme na hotel a jdeme na snídani. Pak jdeme plácnout sebou ještě chvíli do postele. Na mě čeká report z předchozího dne a v 11:30 opouštíme hotel. Dáme oběd a ve 13:45 odcházíme na vlakové nádraží. Nechali jsme si raději časovou rezervu, ale cesta jde dobře a tak jste z centra na místě za nějakých 20 minut. Sedneme do čekárny a po 30 minutách nám přijíždí náš vlak. Po kontrole lístků nás průvodčí pouští do vagónu. Kupé je lehátkové, pro 4 a klimatizované. Dostáváme povlečení, deky a polštáře tu už máme. Nejlepší způsob cestování. Zapijeme to tedy vodkou a můžeme se kochat okolní krajinou. Vlak překonává značné výškové rozdíly, zatáčky a tunely. Nevěříme, kde se to tady bere. Jen zíráme. Po 4 hodinách přijíždíme do Lvova. Cena za tento luxus byla 343 hřiven za osobu. Nádraží zde je už mnohem větší. Na první pohled stejné jako hlavní v Praze. Vyběhneme ven, ve stánku koupíme za 5 hřiven lístek na tramvaj. Vlezeme dovnitř a hledáme automat na označení jízdenky. K našemu potěšení je tam dnes již zastaralá děrovačka a nad ní informace s QR kódem. Tramvaj nás doveze téměř až před náš další hotel s názvem Hotel British Club Lviv. Apartmán pro 4 s kuchyní včetně snídaně vyjde na 720 hřiven za osobu. Vypadá to tady výborně. Když už tu jsme, tak ať si to užijeme. Dle plánu se ve Lvově zdržíme 2 dny. Necháváme věci na pokoji, vyrážíme do města na krátkou obhlídku a večeři. Trefili jsme zrovna městské trhy. Atmosféra je tu prima. Velmi podobná naší. Hromada lidí, stánků a jídla. Po cestě zpět se stavíme v obchodě pro “tekuté občerstvení” na večer. Popijeme a před půlnocí jdeme spát. Ráno chceme opět brzy vstávat a nafotit město než se probudí.
—- 3 —-
Budíček máme sice na 6 hodinu, ale vstávání je pomalejší. Do města vyrážíme o hodinu později. Cestu jsme si okoukli včera a tak jdeme rovnou do staré části města. Sluníčko svítí zostra, nafocení to moc není. Velmi kontrastní scény – světlo stín. Alespoň se podíváme a poznáme místní historické památky. Vzhledem a stylem je toto město hodně podobné naším. Bývá přirovnáváno Praze. Podíváme se na Národní Operu Lvov, Arménskou katedrálu, památník Ivana Fedorova, Museum Arsenal, Boimovskou kapli, Katedrálu Nanebevzetí Panny Marie. Na 9 hodinu se vracíme, čeká nás snídaně. Po ní se vydáváme směnit Eura za hřivny a okouknout místní Nákupní centrum Forum Lvov. Toto centrum je ještě o něco větší než máme v Pardubicích. Najdete tu téměř vše, ale operátora Vodafone ne. Potřebujeme nakoupit místní SIM. Nedá se nic dělat, odkládáme to na později a vyrážíme směr Pivovar Lvov. Já jsem z toho hrozně nadšen, jelikož pivo nepiji. Nakonec jsem mile překvapen. O pivo se nezajímám, ale je co fotit. Cenově to vyšlo na 60 hřiven za vstup, 40 hřiven případná degustace. Kluci jsou spokojeni, dají 4 degustační vzorky a hned je veseleji. Pití dobrý, ale hlad je silnější. Vracíme se tedy pomalu na hotel s cílem zastavit se někde na jídle. Cíl nalezen, mise splněna. Z nabídky v jedné z hospod vybíráme polévky Soljansku, Chanakhs (skoro jako naše gulášovka s vepřovým, bramborem, fazolemi, cibulí, klobásou). Dále pak Speciální pánev (zapečené hranolky, vepřové, kukuřice, rajčata, žampióny, sýr, majonéza) nebo Varenyky plněné bramborem a houbami. Všechno zní trošku šíleně, ale nebylo to špatné. Když už tu jsme, musíme vyzkoušet místní kuchyni.
Domů to máme už jen pár stovek metrů, zastavíme se v obchodě na menší nákup na večer. Téměř před hotelem jsem si všimnul menšího elektra. Hurá. Simky, které jsme chtěli, mají skladem. Hned kupujeme. Vychází na 70 hřiven a nabízejí toho mnoho: 4 GB internetu, 25 minut volání do zahraničí, 50 SMS/MMS, v síti Vodafone volání neomezeně. Kolik by si za to tak řekli u nás? Možná tak 5-10x dráž.
Na hotelu provedeme aktivaci, chvilku si odpočineme a hodinu před západem vyrážíme opět ven. V plánu je vystoupat na místní kopec s vyhlídkou na město pod Vysokým Zámkem. Časově nám to vychází dobře. Cestu máme nastudovanou a s naším orientačním smyslem to není žádný problém. Dorážíme na místo včas, obloha se akorát krásně barví. Musíme fotit rychle, z levé strany se žene pěkná bouřka. Nedá se nic dělat, té neutečeme. Snažíme se schovávat, kde se dá, ale nemá to cenu. Rychlou chůzí se za deště vracíme. I za tohoto počasí si užíváme atmosféru nočního města, která je vylepšená světly odrážejícími se v kalužích a na mokrých kostkách. Na hotelu dáme sušit věci, sprchu, ochutnávku koňaku, uzenin a sýrů, které jsme koupili a hurá do postele.
—- 4 —-
Ráno se nám z postele nechce, takže na pohodičku poleháváme, plánujeme den a čekáme na snídani od 9h. Hotel máme opustit na 12h, času tedy dost. Dopoledne strávíme na hotelu, balíme a dle plánu opouštíme hotel. Na recepci jsme se domluvili, že jim tam necháme krosny s vyzvednutím kolem 20h. Počasí dnes přeje. Vracíme se tedy přes centrum na Vysoký Zámek, přímo na vyhlídku pod vlajku Ukrajiny. Zpět míjíme vysílač, který lze spatřit snad ze všech míst Lvova. Od snídaně už uplynulo pár hodina, břicha se hlásí. Jdeme tedy do centra, kolem fontány Neptuna, kde se nám zalíbí burgrárna. Po klasických jídlech vítaná změna. Popojdeme pár metrů dále a vcucne nás krásná kavárnička. Na doporučení ochutnáváme místní kávové koktejly a dortíčky. Lahodná tečka za odměnu.
Času do večera stále dost. Jdeme se podívat na Palác Potocki, do Parku Ivana Franka, na Katedrálu svatého Jiří. Hlad nás zavede do Puzata Hata, což je síť místních hojně navštěvovaných “bufetů”. Přijdete, vyberete si z celkem široké nabídky salátů, polévek, hlavních jídel, dezertů. Pak už jen zaplatíte a můžete se v klidu pustit do jídla. Večer se nachýlil a my se vracíme zpět na hotel pro zavazadla. Hodinku posedíme, projdeme emaily, facebooky, instagrami a vyrážíme na tramvaj. Sedneme na 6, projedeme si 4 zastávky a na 5 vystupujeme přímo před vlakovým nádražím.
Informační tabule je tu i v angličtině, můžu si tak informace o vlacích zjistit i já. Vlak přijíždí na čas a ve 23:08 vyjíždíme. O pár minut později už máme povlečené ležení a koluje vodka na dobrou noc. Čeká nás 9 hodin cesty.
—- 5 —-
Cesta utekla rychle, spalo se docela dobře. Hodinu před koncem nás přijde upozornit průvodčí a v 8 hodin jsme v hlavním městě Ukrajiny. Kdo by nevěděl, je to Kyjev. Kluci to tady už znají, proběhneme tedy halu a rovnou do metra. Místo lístků kupujete žetony. 1 žeton vyjde na 5 hřiven. Metrem můžete jezdit a přestupovat jak dlouho chcete. Nesmíte jen projít turnikety a vylézt ven.
Na hotel to je pár zastávek s jedním přestupem. Jsme moc rádi, že nás ubytují hned. Dáme sprchu, únavou padáme do postele a spíme ještě nějakou tu hodinku. No, a protože jsme dlouho nejedli, tak vyrážíme opět do Puzata Haty. Tam naplánujeme cestu na Havanský most, nedokončený Podolský most přes Dněpr, Chrám svatého Michala, Chrám svaté Žofie a na Zlatou Bránu. Další naše kroky vedly do restaurace Varenychna “Katyuscha”. Kluci od začátku na tuto restauraci vzpomínali a hodně o ní mluvili. Hlavně o pěkné a milé obsluze. Ta, po které toužili, tam nebyla, ale i tak byla velmi příjemná.
Večeře byla výborná, opět s kávou a sladkou tečkou. Po cestě na hotel se stavíme do obchodu, někteří pro “plecháčky”, někteří tentokrát pro ukrajinské Šampaňské. Bereme 3 vzorky, nějaké sýry a jde se. Je 23:40. Já dokončuji report za poslední 2 dny a blížíme se s Láďou na dno prvního vzorku. Mrkneme ještě na druhý a půjde se spát. Zítra nás toho čeká opět dost.
—- 6 —-
Vstáváme sice normálně, ale moc se nám z postelí nechce. Láďa do nedalekého krámku skočil pro snídani. Do postele bohužel nebyla.
Vyrážíme do města. Opět skočíme do metra, které má 3 linky. My máme nejblíže stanici s názvem Lukianivkska. Jedeme pár stanic a dostáváme se na stanici Arsenalna. Ta byla otevřena v listopadu 1960 a jedná se o nejhlouběji položenou stanici na světě. V číslech to je 105m. Vylezeme ze stanice a za námi obrovské nákupní středisko OCEAN PLAZA. Hned u vstupu je securitka. Musíme projít bránami na detekci kovu. Samozřejmě jen tak neprojdeme a tak musíme vysvětlovat a ukazovat foťáky v brašnách. Vypadá to tady moc pěkně, ale klasický hogofogo nákupák. Mrkneme do potravin, kde nás zaujal asi 12m regál jen s různými druhy vodky. Panečku, to je výběr! V nejvyšším patře je klasický prostor pro jídlo. Láďa si všimnul specialitky: pečené brambory ve slupce s náplní dle vlastního výběru. Zkoušíme tedy s kuřecím. Zavzpomínal jsem si na naše pečené brambory v popelu. Dobré to bylo, jen toho bylo málo.
Koukám do Google map, kam bychom mohli zajít. Vidím nápis Česká hospoda. Je to jasné, jdeme tam. Obsluha česky neumí, ale je s nimi sranda. Začal nás obsluhovat číšník, ale najednou tu byly 2 servírky. Hrají tu české písničky od Ivetky až po Wohnouty. Koukáme do jídeláku a konečně pořádný jídla. Svíčková, guláš s bramboráčky, Katův šleh v bramboráku, tatarák atd … nedá se nic dělat, guláš a kaťák zkusit musíme. Chutnalo to výborně! Klukům vůbec nevadilo, že za našeho Bernarda tu chtějí 79 hřiven. Choutky a hlavně tedy chutě jsme uspokojili, platíme a kromě klasického dýška dáváme Saše ještě naší 100. Takový malý český dáreček navíc.
Od hospody pak vyrážíme do nedalekého parku k válečnému památníku Neznámého vojína. Kousek od něj se nachází další památník, který je věnovaný tragickému období hladomoru v letech 1932-1933. Ukrajina si během 30 let prošla třemi velkými hladomory. V důsledku hladomoru přímo z hladu zemřelo 3,4 milionu osob. U vchodu se nacházejí sochy truchlících andělů strážných duší zesnulých. Uprostřed pak můžete vidět Památný svícen (32 metrů vysoká betonová kaple v podobě bílého svícne s pozlaceným azurovým plamínkem) a děvčátko s pěti klásky.
Odtud pokračujeme na Kyjevopečerskou lávru, dále k Věčnému ohni a k Matce Vlasti. Na tuto monumentální sochu nad ruským Volgogradem jsem se moc těšil. Je součástí Památníku Bitvy o Stalingrad na návrší zvaném Mamajova mohyla. V roce 1967 to byla největší socha světa. Zdržíme se tu o trošku déle. Čekáme na západ slunce a modrou hodinku. Fotek máme dost, pokládáme si proto otázku: máme zůstat a čekat na rozsvícení světel nebo jít domů? Klukům začíná být zima, rozhodneme se tedy vyrazit. Ujdeme 3 kroky a v tom se vše rozsvítilo. Paráda, udělám rychle pár fotek a mizíme domů. Po cestě se zastavíme ještě u nasvícených památníků a na Lávře u katedrály Nanebevzetí Panny Marie.
Na hotel se dostaneme po 23 hodině, dopijeme poslední šampaňské a jdeme spát.
—- 7 —-
Ráno si dáme k snídani tmavý chléb s pomazánkou z jiker. Pak se rychle zabalíme a vyrážíme metrem na konečnou zastávku Hrdinové Dněpru. Odtud bychom podle Googlu měli sednout na autobus a jet k našemu cíli. Tentokrát, ale Google zklamal. Nic nejede. Přichází tedy na řadu Uber. U snídaně jsem si tuto aplikaci stáhl, na autobusové zastávce provádím registraci a seznamuji se s fungováním. Naštěstí aspoň trošku tušení mám, protože ji kamarád využíval při naší nedávné návštěvě Saudské Arábie. Po chvilce mám vše zadáno a už sledujeme taxíka, který si pro nás jede. Všechno klaplo a už nás veze na námi zadané místo. Tím je park Mežyhirja a luxusní sídlo bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Ten byl v roce 2014 za své nepřítomnosti sesazen parlamentem. Od svého sesazení a následného útěku z Ukrajiny pobývá v exilu v Rusku. K opuštění země mu dopomohly ruské speciální složky. Dřívější místo odpočinku hlavy státu se tak změnilo v jednu z nejdražších ukrajinských turistických atrakcí zvanou také jako Muzeum korupce. Ve vile najdete posilovnu, tělocvičnu, boxerský ring, solárium, solnou jeskyni, tenisový kurt, podzemní mramorovou chodbu, křišťálové lustry, několik koupelen, pokojů, šaten, čajovnou, speciální místností pro sledování filmů s masážními křesly aj. To vše bylo ze státních peněz jen pro něj a jeho milenku.
Po prohlídce opět objednáváme taxi přes Uber a vracíme se zpět. Dáme hodně pozdní oběd, proběhneme další část města a končíme v obchodě u našeho hotelu. Nakoupíme něco málo k večeři a na degustaci 4 různé 0,2l vodky. Ještě než se pustíme do degustace, tak nás ohromí nádherný západ. Využijeme tedy výhledu ze 14. patra a už zrcátka cvakají. Krásný pohled doladíme ochutnávkou a večer je hezčí a hezčí. Po 22 hodině se rozhodneme ještě pro rychlý výlet do centra města. Kluci mě vzali na hlavní třídu a k hotelu Kyjev, ve kterém při minulé návštěvě Ukrajiny bydleli. Kolem půlnoci se vracíme a unaveni usínáme.
Ač to tak nevypadá, ale za těch pár dní máme už nachozeno přes 100 km. Já v brašně tahám navíc tělo, objektivy 16-35/4 IS a 70-200/2,8 IS II a dohromady to dá cca 5kg. Určitý výdej energie to tedy je, a proto musíme dbát na to, aby byla řádně doplněna 🙂
—- 8 —-
Dnes se nám z postele vůbec nechce. Asi to je celkovou únavou a včerejší vodkou. Láďa vstává a jede na burzu. Chce tam dobře nakoupit bankovky do sbírky. Bohužel tentokrát se burza nekoná. Vyrážíme tedy na bleší trh. Jsme překvapeni, co všechno tady mají a co všechna se dá nabízet. Láďovo srdíčko zaplesalo, aspoň nějaké bankovky tu mají a tak odjíždí spokojen. Já jsem nakoupil jen odznáčky v barvách Ukrajiny. Jelikož jsou už 2 hodiny odpoledne, přejíždíme rovnou metrem do stanice Arsenalna a jdeme na oběd do České hospody. S úsměvem nás vítá Saša a už to objednáváme. Jídlo opět nezklamalo. Vracíme se na hotel. Po cestě zastávka v obchodě a nákup suvenýrů. Podle předpovědi májí přijít nějaké deště. Kluci tedy dospávají předchozí dny a mně čeká report. Se šampaňským to jde hned lépe. Uvidíme, jaké bude večer počasí. Rádi bychom vyrazili na focení nočního města.
Předpověď počasí nevyšla a jsme za to rádi. Ve 20 hodin vyrážíme na Maidan. Maidan Nezalezhnosti neboli náměstí Nezávislosti je jedním z hlavních náměstí. My jsme vyrazili na toto náměstí hlavně kvůli hotelu Kyjev, zpívající fontáně a noční atmosféře. Dorážíme současně se západem. Sluneční paprsky ubývají, za to město se probouzí. Rozsvěcují se lampy, nápisy na budovách, reklamní plochy. Najednou je to úplně jiná atmosféra. Začínají se probouzet fontány a začíná hrát hudba. Vše je podsvětleno, střídající se barvy i vodní představení. Nádherná podívaná, kterou obdivujeme společně s dalšími stovkami lidí.
Užíváme si to a po hodince jdeme dál. Hlavní ulice je uzavřena. Jdeme si tedy hezky prostředkem 4 proudé třídy. Na několika místech narážíme na hloučky lidí, kteří obdivují místní umělce. My dojdeme až na konec ulice, kde se nachází Varenichnaya Katyusha. Už jsme tu jednou byli, ale Jana – o které Láďa hodně vyprávěl, tu neobsluhovala. Proto napadlo Pavla sem ještě jednou zajít. Co kdyby to tentokrát vyšlo. Jdeme do horního patra na stejné místo. Přijde k nám číšník, který donese menu. V tu chvíli vidí Láďa u protějšího stolu Janu. Jeho oči se rozzářily a všichni se smějeme. Podařilo se. Je tady. Pamatuje si ho? Kdo ví.
K našemu stolu přijde po chvilce servírka Ivanka. Krásná, usměvavá a milá holka. Dáme se do řeči a dozvídáme se, že Jana si Láďu a Pavla pamatuje. Navíc je Ivanka její sestra. Takže se smějeme ještě víc. To je nám ale náhodička.
Holka byla hodně šikovná a dokázala nám “prodat” i to co jsme nechtěli. Kromě vody si nakonec tedy objednávám ještě ve 23h jejich výborný boršč a jako předkrm špek s chlebem, cibulí a česnekem. Do steaku mě už ale neukecala. O půlnoci zavírají, takže platíme a pomalu odcházíme. Holky se s námi běží ještě rozloučit. Byla to velmi milá tečka na závěr.
Spěcháme pak na metro, stavíme se do našeho obchodu (otevřeno má 24 hodin nonstop), kupujeme šampaňské na dobrou noc a ve 2 hodiny jdeme spát.
—- 9 —-
Jelikož jsme předchozí večerku trošku přetáhli, ráno vstáváme o něco později. Checkout v hotelu máme na 12 hodinu, ale Láďa za příplatek 250 hřiven na osobu domluvil jeho prodloužení až na 20 hodinu. V 10 hodin vyrážíme do oceanária. Za vstup chtějí 170 hřiven a něco málo tu k vidění je. Už bych se sem ale nevrátil. Větší podívaná byla v Maďarsku v Budapešti.
Metrem přejíždíme na stanici Dněpr a vyrážíme k památníku s názvem Zakladatelé Kyjeva. Tady se mi líbilo. Navíc je odsud vidět i na Matku Vlast, která vyčnívá z poza stromů na nedalekém kopci. Zkratkou po schodech to pak bereme jejím směrem, přes Spivoche park. Zrovna tu probíhá nějaká slavnost doprovázená trhy a hudebními vystoupeními. Chvilku se zdržíme a nasáváme atmosféru. Láverskou ulicí se vracíme k metru a na hotel. V 19:40 opouštíme hotel a vyrážíme na nádraží. Správnou kolej a vlak se nám daří najít rychle. V 21:02 odjíždíme nočním lůžkovým vlakem číslo 081 směr Volovec.
Minulou jízdu jsem spal dole, na tuto si tedy zabírám horní lůžko. Povlečeme a přípitkem startujeme naše noční dobrodružství. Do půlnoci padne sedmička vodky Vozduch s mottem “piješ – jak dýcháš” a ještě třešňová medovinka z trhů. Lůžka jsou najednou pohodlnější a pohodlnější. My po půlnoci usínáme.
—- 10 —-
Spaní ve vlaku není špatný, ale i tak jsme ráno pěkně rozlámaní. Na 10 hodinu přijíždíme do Volovce. Na nádraží na nás už čeká Oles, se kterým jsme byli předem domluveni na odvozu na Koločavu. Z Volovce to je sice jen 67 km. Jedeme to ale přes hodinu a půl. Díra na díře, nedá se vyhnout, a když už se snažíte – tak trefíte další. Neustále tedy kličkujeme zprava doleva a zpět. Auta tady nehorázně trpí. Do toho u silnice potkáte krávu, kozu nebo koně. Atmosféra jako u nás před několika lety. Kontrast mezi Lvovem, Kyjevem a touto částí země je strašně veliký. Těšil jsem se sem.
Ubytováni jsme v Koločavě na bývalé četnické stanici. Tuto vesnici proslavil český spisovatel Ivan Olbracht a to ve své románové baladě Nikola Šuhaj loupežník. Koločava leží v okrese Mižhirja Zakarpatské oblasti na jižní hranici Siněvirského národního parku. Samotná stanice vypadá pěkně, příjemná hospůdka a velmi milá rodinná obsluha. Ubytování je skromnější, ale na přespání za 150 hřiven je to zlatý. Výběr jídla a pití široký, ceny hodně lidové.
Většinu odpoledního času odpočíváme, čekáme na zlatou hodinku. Nastal čas, bereme foťáky a jen tak vyrážíme. Nevíme kam, jen jdeme a hledáme cestu, kterou by se dalo projít na místní kopce mezi pastviny. Po necelém kilometru vidíme odbočku, která by nás mohla zavést na to správné místo. Na domácí krosce nás míjí asi tak 12-ti letý klučina, rovnou do kopce skrz hrboly. Zřejmě místní motokrosová dráha. V půlce cesty přede mnou zastavuje, tak mu udělám fotky a sjíždí za mnou se na ně podívat. Pokračujeme pak ještě kousek dále. Sluníčko už zlátne, mraky plynou a my se neskutečně kocháme. Vedle nás je na samotném vrchu kopce hřbitov, jdeme tam. Výhled je tu neskutečný. Tady se opravdu odpočívá v pokoji. Scenérie tu jsou neskutečné. Během chvilky se slunce schovala za kopce a tak se vracíme na penzion. Dáme čaj, česnečku, pokecáme, místního panáčka na dobrou noc a spát.
—- 11 —-
Počasí na následující dny není zrovna příznivé, ale i tak se dopoledne sebereme a vyrážíme do nedalekého skanzenu. Vstup je 50 hřiven. Můžete se podívat na dřívější obydlí, zemědělské nástroje, oblečení, na několik vraků automobilů, lokomotivy s vagóny aj. Průvodce nám tu dělá místní “voříšek”. Začali jsme mu říkat Míša. Aportovat moc neumí, ale povely zvládá a krávy umí nahánět dobře. Konec prohlídky jsme zakončili někteří kávou, někteří nápojem připomínající sladký svařák. Než to dopijeme, začíná pršet. S Petrem kupujeme pláštěnku. Určitě se bude hodit.
Po cestě zpět odbočíme na hřbitov, kde by se měly nacházet hroby Eržiky a Nikoly Šuhaje. Déšť podstatně zesílil, značení není žádné. Moc tedy nehledáme a do vysoké mokré trávy se nám nechce.
Oplocení, které je kolem hřbitovů, není kvůli medvědům a vlkům. Což jsme si za začátku mysleli. Je snad postavené kvůli volně pobíhajícím kravám. Ty se tu promenádují, kudy chtějí a spásají vše, co mohou. Využijeme jejich přívětivosti a stávají se z nich za deště pózující modelky.
Země je to krásná, bohužel je zde i velký nepořádek. Žádné koše, kontejnery nebo cokoliv na odpad. Nevěříme jak je to vůbec možné. Ale srovnat to mohu například s Tunisem. Na březích řek jsou hromady bordelu a ať si s tím voda a příroda poradí. Budeme se muset domácích zeptat – jak to tu řeší s odpadem.
Celé odpoledne prší, odpočíváme a čekáme – co přijde večer.
V 19:30 vyrážíme. Přestalo cedit, tak to zkusíme. Na včerejším hřbitově bylo nádherně, dnes to zkusíme ještě o něco výše. Za kopcem se to i přes špatnou předpověď pomalinku trhá a začíná dokonce svítit. Než vylezeme nahoru, příroda pro nás připravuje nádhernou podívanou. Na vrcholu nás uvítá Kukačka obecná a po několika minutách to začíná. Zapadající zlatavé slunce v kombinaci s mraky a touto nádhernou krajinou nás znovu okouzluje. Nevíme, jestli fotit nebo se kochat. Užíváme si to a pořizujeme nádherné západovky.
Za soumraku se vracíme dolů. Petr najednou vykřikuje: “Podívejte, co to tady leze!”. Rychle přibíháme. Copak to bude za překvápko? Mlok skvrnitý., nádherný černožlutý obojživelník. Na živo jsem ho ještě neviděl. Je to tedy třešnička na dortu dnešního dne.
Na stanici dáme večeři, zahřejeme se u kamen a sháníme kostky na Macháčka. Bohužel nejsou. Objednám tedy alespoň panáčky pro nás i domácí. Pokecáme s nimi, probereme situaci tady, na hranicích, kde všude v České republice byli a další věci.
Večer zakončíme na pokoji. Otevřeme třešňové víno. Z korku vyřežeme 2 kostky a jdeme na Macháčka. Padnou ještě další 2 flašky ovocné 10% šťávy a po 1 hodině jdeme spát. Zítra má pršet celý den, tak nikam chvátat nebudeme.
—- 12 —-
Prší, prší, prší.
Nedá se nikam jít, zůstáváme na stanici. Odpoledne se mraky trošku protrhají. Vyrážíme tedy ještě jednou najít hrob Nikoly Šuhaje. Dorazíme k hřbitovu a přes dřevěné schůdky přelézáme plot. Náhrobky jsou si tu hodně podobné, těžko se tu vyznat. Podle informací se dáme doleva a skrz mlází na opuštěnou vřesovitou část. Scházíme z kopce níže. Po pár metrech na kraji hřbitova nacházíme hrob i s novým pomníčkem. Pomalu se na nás žene další várka dešťové sprchy. Vracíme se zpět a do večera nevytáhneme paty.
—- 13 —-
Včera pršelo. Dnes dopoledne je zatím jen oblačno. Brzy se to má ale změnit. Dáme rychlou snídani a vyrážíme do středu vesnice. Nacházejí se tu 2 kostely. Dřevěný kostel Ducha svatého. U něj se nachází hroby českých četníků, zabitých Nikolou Šuhajem. Druhý je pár metrů od něj. Je již moderní a hned při příjezdu nás upoutal svou nádherně lesklou střechou. Vydáme se ještě přes řeku na kopec na hřbitov. Pavel a Petr tu ještě nebyli, tak ať si užijí ten výhled a klid. Vracíme se na stanici, dáme oběd a podle předpovědi to začíná. Už neprší, ale chčije a chčije. Proudy vody se valí nejen z oblohy, ale i řekou. Snad se to vyprší a zítra před odjezdem budeme mít šanci se ještě na pár míst podívat.
—- 14 —-
14. den na cestách, posledních pár hodin v Koločavě. Budíček máme nastaven na 7 hodinu ráno. Zase přímo chčije a tak naše plány vyrazit dříve a podívat se ještě na pár míst mizí mezi kapkami deště. V plánu bylo největší a nejvýše položené jezero v Ukrajinských Karpatech a současně na Ukrajině. Jedná se o Siněvir a leží v nadmořské výšce 989 m. Dále pak živý karpatský skanzen, vesnička Svoboda a do rehabilitačního centra pro Medvěda hnědého. Nedá se nic dělat, příště.
V 10 hodin nasedáme do Transitu. Oles nás veze na nádraží do Volovce. Je to sice opět těch 50 km, ale našich nejhorších v životě. Ty cesty jsou tady strašné a vlastním autem bych sem dobrovolně nejel. Po hodině a půl dorážíme na místo. Raději s dostatečným předstihem. Loučíme se s Olesem. Jdeme zjistit, odkud nám to jede a pak čekáme.
Téměř na čas přijíždí ve 13:34 náš vlak číslo 107. Zatímco v předchozích jízdách jsme si užívali lůžkového luxusu, nyní nám Láďa vybral základní nejlevnější třídu. Jedeme za dne a pouze hodinu. Stojí za to si to zkusit. Pokud cestujete přes noc, rozhodně doporučuji si připlatit. Máte uzavřené pěkné kupé pro 4 lidi s klimatizací.
Hodina uteče rychle. Vystupujeme z vlaku na nám již známém nádraží v Mukačevu. Tam kde jsme naši cestu začali, tak ji také ukončíme.
Na hotel jdeme svižným krokem. Cesta byla dlouhá a zalívat stromky po cestě se mi zrovna nechtělo. Ubytování proběhne velmi rychle, recepční nás poznává. Já ještě rychleji popadám kartu a po schodech zdolávám 2 patra v rekordním čase. Kartou otevírám dveře, zahazuji věci. Parádní úleva 🙂 Po cestě dáme sprchu, vyrazíme na jídlo a zbytek dne volí každý dle sebe.
—- 15 —-
Poslední den na Ukrajině. Možnosti pobytu na hotelu využíváme do poslední chvíle. Ve 12 hodin máme check out, bágly necháváme v úschovně. Pouze s fotoaparáty se vydáváme na necelé 3 km vzdálený hrad Palanok.
V Koločavě jsme si užívali dešťů a teplot kolem 12°C. Tady je podstatně lépe. Svítí sluníčko a teplotně jsme výše minimálně o 10 stupňů. Vstup na hrad je za 40 hřiven. Je tu poměrně rušno. Projdeme expozice, využijeme vyhlídek do okolní krajiny a podle časové harmonogramu se vracíme zpět. Zajdeme si ještě na poslední jídlo do restaurace. Na hotelu vyzvedneme batohy a vyrážíme směr autobusové nádraží s mezizastávkou v obchodě. Zde nakupujeme 3 hlavní věci, které se dají z Ukrajiny dovézt: 1l tvrdého alkoholu (vodka, koňak), 2 krabičky cigeret, výbornou čokoládu.
Před obchod přijela starší paní na vozíčku. Mlčky s vozíčkem stojí u vstupu. Nám zbyly ještě nějaké menší hřivny a tak se rozhodneme udělat dobrý skutek na závěr naší cesty.
V tom si Láďa všímá již zaparkovaného autobusu, který nás objel z úplně jiné strany. Rychle bereme všechna naše zavazadla a běžíme k němu. Proběhne kontrola lístků, označení zavazadel, nasedáme.
Cesta z Mukačeva do Užhorodu je rychlá. V Užhorodu je zastávka, kde nabíráme další cestovatele. Jsou tu však mladí Slováci, 2 jsou v silně podnapilém stavu a je jim zamítnut vstup do autobusu. Jim se to nelíbí a tak po 10 minut přichází na řadu policie. Přibližně za 20 minut odjíždíme bez nich. Na hranicích jsme poměrně rychle. Přes Ukrajince to jde dobře, ale jako vždy se zasekáváme u Slováků. Nejdříve do autobusu nastoupí celní úřednice, která si dost ostře zjedná klid. Tvrdě jde po Ukrajincích. Požaduje délku pobytu v zahraničí a buď dostatečnou hotovost na dané dny – nebo výpis z účtu. I když někteří nemají, pouští nakonec všechny. Vystupujeme z autobusu, bereme zavazadla. Čeká nás jejich kontrola, hlavně obsahu. Na to jak byl úvod pro některé děsivý, zbytek byl už lážo plážo. Někteří musí otevírat a ukazovat obsah zavazadel. U mě stačilo naštěstí pouze odpovědět na otázku: “alkohol, cigerety?” – “ano” a ukázat brašnu s foto výbavou.
Nasedáme zpět do autobusu. Po 2 hodinách na hranicích pokračujeme dále. Jsme rádi, že jsme tu byli v sobotu a pozdě večer. Přes poledne by to bylo o dost horší. Ve 22:40 přijíždíme na nádraží do Košic. Přecházíme na vlakové, které se nahází hned vedle. Ve 23:10 začínáme finální jízdu, která pro mne končí druhý den v 7 hodin ráno v Pardubicích na nádraží.
Těch 15 dní uteklo rychle, ale současně se nám zdálo, že jsme tam podstatně déle. Měli jsme možnost poznat jak hlavní město v přepychu, tak i chudobu, obyčejný život a pro mě o to hezčí krajinu. Země je to veliká, dalo by se tu cestovat mnohem déle, poznat více měst, vesnic, míst, památek aj. Beru to tedy jako výzvu pro další mé cesty.
Zkuste si Ukrajinu i vy 🙂
A pokud vás nenalákaly mé zápisky, tak se to třeba podaří následujícím fotografiím.
