Gruzie [2019]

Po loňské Ukrajině jsme letos chtěli vyrazit do další zajímavé země na Východě. Na Youtube jsme projeli několik zajímavých cestovatelských videí, po jejichž zhlédnutí bylo rozhodnuto. Poletíme do Gruzie! Úžasná země, úžasná krajina, dobří lidé, dobré jídlo a pití. Tam se musíme podívat.


Rozhodnutí bylo celkem jasné, nastala pak ta delší část a to bylo plánování. Termín byl přelom dubna a května. Pro tyto měsíce platí počasí obdobné jako u nás, takže větší pravděpodobnost srážek. Rozhodli jsme se proto, že první návštěvu pojmeme jako „městskou“ a poznávací. Přeci jenom za špatného počasí toho ve městě uděláte mnohem více než na nějakém kopci v nadmořské výšce 2 – 4000 m. n. m. Vybrali jsme proto let Praha – Tbilisi. Tbilisi je hlavní město Gruzie a má cca 1,5 mil. obyvatel. Další krok tedy za námi. Teď už jen nakoupit letenky a doladit detaily a místa, kam se budeme chtít podívat. Vše se podařilo hladce, a proto tu máme první den.

 

 

— 1 —

Je 28. 5. a v 5 hodiny ráno zvoní první budík. Lehce před 6 hodinou odjíždíme z Pardubic do Prahy. Na letišti jsme s předstihem a 9:40 odlétáme s Georgian Airways. Let trvá necelé 4 hodiny. Přistáváme v 15:25 místního času. Časový posun je tedy +2 hodiny.
Mile nás překvapilo počasí, sluníčko svítí, modrá obloha a modré mráčky. Paráda! Kéž by to takhle vydrželo celou dobu našeho pobytu.

Na letišti na nás čekal majitel bytu, který jsme měli přes Booking objednaný. Z letiště do centra to bylo poměrně daleko. Za tuto službu si naúčtoval 40 GEL (Gruzínský lari, kdy 1 GEL je cca 8 Kč). Po cestě nám ukázal zajímavá místa, zastavil nám u nejlepší směnárny, doporučil restaurace a obchody s alkoholem. Byli jsme za to rádi a na první seznámení se to určitě hodilo.

Ubytování proběhlo celkem hladce až teda na malé drobnosti. Bydleli jsme téměř v centru ve starším domu o 8 patrech. Hned při příjezdu nejezdil výtah. Ten sice hned v první pracovní den opravili, ale neměli jsme v něj důvěru. Navíc na to, aby vás někam svezl, museli jste do něj hodit drobné jako do staré telefonní budky. Takže jsme se rozhodli chodit pěšky. Nejlepší na tom bylo to, že jsme bydleli až v posledním nejvyšším patře. Bylo to celkem 177 schodů. Takhle jsme si to dávali 2 – 3 denně a fyzička rostla hned vzhůru 🙂
Jinak nás už nečekalo žádné překvapení. Takže jsme se ubytovali a vyrazili vstříc novým zážitkům do nového města.

 

 

 

 

Jelikož jsme přijeli v termínu Velikonočních svátků, bylo město poměrně klidné. Některé restaurace a obchody zavřené, ale i tak dost možností se najíst, stavit se na nákupy. Hned po večeři, kdy jsme ochutnali první místní speciality khachapuri (jedná se o kynutou chlebovou placku plněnou sýrem) a chinkali (knedlíčky plněné směsí masa, cibule a bylinek – popřípadě špenátem). Po cestě na byt jsme se zastavili v krámku s destiláty. Na první test jsme vybrali pár lahví chachi (Ovocná pálenka, obsahem alkoholu se rovná naší slivovici, cca 50 %,  většinou má čirou barvu. Půllitrová láhev vyšší kvality v obchodě vyjde na 13 až 20 GEL) a vyhlášeného Gruzínského koňaku (Jedná se o pálenku přímo z hroznové šťávy, která se na rozdíl od chachi nechává zrát, takže je jemnější, aromatičtější a má typickou zlatohnědou barvu. Označuje se počtem hvězdiček, které znamenají roky zrání. Cena byla různá podle počtu hvězdiček. Dobrý koňak se dal sehnat už od cca 20 GEL.)

Nákup jsme tedy měli, vystoupali jsme znovu oněch 177 schodů, pustili do večerní degustace a plánů na druhý den. Velké plus toho 8. patra bylo ve výhledu. Mohli jsme se kochat pohledem do okolí. A protože jsme toho měli za celý den „plný kecky“, byli jsme o půlnoci rádi za postel.

 

 

— 2 —

Druhý den jsme vyrazili metrem ze stanice Liberty Square do stanice Guramishvili. Odtud pěšky několik kilometrů vzhůru ke Kronice Gruzie (The Chronicle Of Georgia). Úžasná stavba na kopci nad městem a hned za ní se nachází jezero Tbilisi sea. U něj se na chvíli zastavíme. Sluníčko docela peče, takže boty dolů a aspoň krátké osvěžení. Voda je poměrně studená, takže to na moc dlouho nebylo. I tak to bodlo. Vracíme se zpět na metro. To nás hodí do centra na Liberty Square. Kousíček od něj je velké nákupní centrum, stejné jako ty naše. Jen ty nápisy jsou jiné 🙂 Velká sranda byla sledovat značky jako COCA COLA, PUMA, UNDER ARMOUR aj., psané místním písmem. To je jedinečné a nejde ho spojit s žádným jiným na světě.

 

 

 

 

Po obědě skočíme na byt natáhnout chvíli záda. Navečer vyrážíme k jednomu z nejhezčích míst, které jsem ve městech zatím viděl. Jedná se o The Bridge of Peace, Rike Park, Rike concert hall, Presidentiall Palace a National Bank of Gergoia. Krásný nasvícený most, hned za ním klidný park s výhledem na Koncertní halu, Prezidentský palác a o kousek dál úžasná Národní Banka. Nestačíme se divit. Nádherné za denního světla. Ještě lepší při a po západu.

 

 

— 3 —

Dva parádní dny za námi, počasí jsme si lepší nemohli přát. Co nás překvapí třetí den?
Vyspaný do růžova si dáme dobrou snídani, sbalíme batohy, já přidám fototechniku s dronem a vyrážíme na druhou stranu od bytu. Dnes nás čeká Mtatsminda Pantheon, Mtatsminda View Point, Funicular Complex (luxusní restaurace, zábavný park, velké kolo / Ferris Wheel a televizní věž / Tbilisi TV Tower). Počasí se malinko zhoršuje, přichází malá přeháňka. Schováme se proto pod kolem. Po pár minutách je pryč, můžu si jít zalétat zas s dronem.

 

 


 

Jelikož se žene další mrak, rozhodneme se pro návrat domů. Koupíme lístek na lanovku (Tbilisi Funicular), ušetříme tak nějaký čas a rovnou na byt.

Volný čas využijeme k odpočinku. Člověk stáhne pár fotek, dá si svačinu, natáhne záda a najednou je 18 hodin. Batohy znovu na záda. S blížícím se západem máme v plná navštívit nejhezčí kostel ve městě. Přejdeme Most Míru, projdeme kolem Prezidentského paláce a otevře se nám pohled na Katedrálu Nejsvětější Trojice (St. Trinity Cathedral). Hned první večer, první pohled nás k ní vedl. Úžasná stavba (i přes to, že nejsem žádný kostelový typ).
Zdržíme se tu poměrně dlouho, čekáme na rozsvícení světel, ale stojí to za to.
Při návratu zpět nás zaujal aktuální kurz ve směnárně přímo proti katedrále. Jdeme směnit pár GELů. Ty hned využijeme v malém obchůdku na ulici. Náramně to tam voní, máme hlad, vyhrávají to tedy Rachuli ( 3 GEL – 24 Kč, výborná placka plněná slanino a sýrem). Exclusive street večeře.

 

 

— 4 —

Následující den nemáme úplně jasno, co budeme dělat, kam půjdeme. Jsou 2 varianty. Buď budeme poznávat další části města nebo najdeme místního taxikáře, dohodneme výhodnou cenu pro obě strany a vyrazíme do okolí na další známá místa.
Podařilo se, dopadla varianta číslo 2. V jedné z postranních uliček stál postarší taxikář s poměrně velkou Hondou. Místa tam bylo dost pro všechny i naše zavazadla. Navíc jsme se s ním domluvili na ceně 170 GEL (1.360 Kč) za výlet na téměř celý den a cca 160 km dalekou cestu. Když to podělíme 4 osobami, tak to je pro nás směšná částka. Pro něj tol byl zas velmi pohodlný a jistý výdělek. Při smlouvání jsme domluvili trasu cesty. Chtěli jsme navštívit kostel Džvari klášter (The Mtskheta Church of Jvari), městečko Gori (rodiště Josifa Vissarionoviče Stalina), kde se nachází muzeum Stalina včetně rodného domu a jeho osobního vagónu. Dále pak jeskyní komplex Uplistsikhe, městečko Mccheta na soutoku řek Kura a Aragvi. Zde nás zajímala Katedrála Sveticchoveli (Svetitskhoveli Cathedral).
Za mě bylo nejlepší Uplistsikhe. Nejen, že jste si tam mohli chodit, kde se vám líbilo. Mohli jste pozorovat i malé, velmi rychlé ještěrky s krátkými ocasy. Trošku mi to připomínalo prastaré zakrslé draky uvnitř svých jeskyní. I když tihle si to užívali vysloveně vyhříváním se na přímém slunci. Ten den to pálilo. Teploměr jsem neměl, ale 30 stupňů tam rozhodně bylo.

 

 

 

 

Mimo těchto „zážitků“ jsme měli možnost zažít tři nové.
Prvním (ne zrovna pozitivním) byla místní doprava. Není zde takové úroveň jako u nás. Každý si zde téměř jezdí, jak chce. Na druhou stranu jsme viděli za celou dobu pouze jednu nehodu. Pokud někdo vyjíždí od krajnice nebo hrozí nějaká nebezpečná situace, troubí. Není to tak zběsilé jako v Itálii.
Policisté byli na každém rohu. Což na mě působilo pozitivně. Kdyby se člověk ocitl v nouzi, byli určitě připraveni. Na jedné z křižovatek dokonce 3 policisté pomáhali tlačit nepojízdné auto. Navíc jejich auta nepřehlédnete, protože neustále používali majáky. Když projížděli městem, stáli na kraji silnice, spali, hráli si na mobilu. Bylo to jedno. Zřejmě sednou do auta a automaticky majáky ON.

Druhým byla samotná jízda v autě. V Gruzii se jezdí jako u nás vpravo. Jenže auta nakupují všude možně. Můžete tak vidět auto s volantem vlevo, ale také vpravo. Vlevo je to klasická varianta. Sedněte si ale do auta s volantem vpravo J Řidič při předjíždění nevidí absolutně nic. Buď musí zajet za krajnici nebo celý autem vjet do protějšího pruhu. Pokud je volno, pak teprve může předjíždět. A co když tam v tu chvíli není volno? 🙂
Zažili jsme tak několik perných chvilek. Druhý den už nikdo nechtěl sedět vepředu. Tak jsem to odnesl já.
Co nás dále překvapilo bylo velké množství hybridů.

A třetí hezkou chvilkou byla mezinárodní výměna alkoholu 🙂 .
Od taxikáře jsme dostali 1,5l vína a silnou chachu. Ta byla speciálně přehnaná přes dub. Navíc víno z Gruzie se vyrábí jinou metodou než u nás. Je silnější než Evropská vína. Místní jsou na to taky hrdí. My jsme mu ale chtěli udělat radost. Ukázali jsme mu, že za to umíme taky vzít a toto pro nás není žádná překážka.
Navíc nastala ta pravá chvíle pro Republiku od Božkova, která s námi cestovala jako dárek. Sám byl velmi mile překvapen. Kdo ví, jestli něco takového vůbec do této chvíle pil? Já si myslím, že ne a že mu určitě chutnala.

 

Po tomto daru bylo vyjednávání na další den hned lepší. Vymysleli jsme si totiž cestu na 180 km vzdálený Kazbek. Domluvili jsme se na ceně 200 GEL (1.800 Kč). Za taxikáře na celý den a 360 km opět pro nás velmi slušná cena.
Cesta tam je však náročnější, hodně zatáček, úzké silnice, navíc v tuto dobu ještě hromady sněhu. Na to si netroufal, proto pro tuto cestu domluvil svého syna. Což nám bylo jedno. Hlavně, že se pojede.

 

 

— 5 —

Další den v 8 hodin ráno už na nás čekalo auto přímo u bytu. Naskákali jsme dovnitř, seznámili se řidičem a vyrazili na cestu. Míjeli jsme obrovskou vodní nádrž Zhinvali na jejímž jednom konci na nás čekal hradní komplex Ananuri. Další z úžasných míst, které lehce kazili místní prodejci suvenýrů s modrými stánky. Zastavili jsme se zde asi na hodinku. Měl jsem tak dost času na focení, ale také na létání s dronem. Úplně jiný svět, téměř vyschlé koryto řeky, divocí koně několik metrů od nás. Paráda! Dronem jsem si dovolil vzlétnout mnohem více, než je povoleno u nás v ČR a pořídil jsem tak jedinečnou fotografii říčního koryta.

 

 

 

 

Poté jsme pokračovali dále. Kochali jsme se tou krajinou. Pohoří se postupně zvedala a před námi se otevíral jiný svět. Se stoupající nadmořskou výškou, stoupal počet zatáček, klesala teplota, až jsme přes průsmyky dorazili do horských lyžařských středisek. Zde ležely ještě hromady sněhu a 5 stupňů nad nulou bylo na mé kraťasy akorát 🙂 .
Naším dalším cílem byl Monument Rusko-Gruzínského Přátelství (Russia–Georgia Friendship Monument). Tady už bylo počasí mizerné, pršelo, s dronem se létat nedalo.
Pokračovali jsme tedy dál. V nejvyšším bodě jsme byli cca 2.239 m. n. m.. Chybělo už jen pár desítek km do městečka Stepancminda. Nad ním se pak tyčil Kostel Nejsvětější Trojice (Gergeti) neboli Cminda Sameba. A za ním byl již zmiňovaný Kazbek (vyhaslá sopka, která je součástí Velkého Kavkazu). Počasí bylo bohužel mizerné. Na chviličku přestalo pršet, tak jsem měl 3 minuty na let s dronem. Potom jsme vyrazili k autu. Ani ne ve třetině cesty se spustil takový liják, že než jsme dorazili k autu, byli jsme mokrý skrz na skrz.

Po cestě domů jsme už nikde nezastavovali. Na byt jsme dorazili kolem 16 hodiny. Za ten den jsme toho měli už dost. Jedinou naší starostí tedy bylo sehnat něco k jídlu. Musím se přiznat, že se na mě začal projevovat „masový“ absťák. Jelikož běžně KFC ani McDonald’s nenavštěvuji, kýbl KFC křídel pro mě nyní zněl přímo božsky. Skočili jsme tedy do obchoďáku, udělali nákup na další den a po cestě vyzvedl kýbl. Přátelé, bylo to labůůůžo. Hromada masa, koření, chilli .. k tomu gruziňák. Co víc si v tu chvíli přát? 

 

 

— 6 —

Následující předposlední, vlastně poslední celý den v Gruzii, jsme chtěli využít ještě maximálně, co půjde. Dopoledne jsme prošli staré tajemné uličky s polorozpadlými domy. Což je pro Tbilisi typické. Staré domy, které sotva stojí, jsou různě podepřené. Proti nim novostavby a moderní architektura. Dále jsme zašli k místním vyhlášeným Spa, lázním. Od nich pak po svých do kopce až k pevnosti Narikala (Narikala Fortress). Kdo by chtěl ušetřit kroky, může z Rike parku využít lanovky. Od pevnosti jsme šli k Matce Gruzie (Mother of Georgia). Další z úžasných monumentů. Velmi podobný Matce Vlasti v Kyjevě.
Odtud jsme sestoupili dolů. Na pozdější oběd jsem vybral restauraci 50m od našeho bytu. Jmenovala se TITS and DRAGONS (Prsa a Draci). Na stěnách byly vlajky jednotlivých rodů z Hry o trůny (Game of Thrones), sem tam nějaký meč. Jídlo nebylo špatné, ale zázrak to taky nebyl. Aspoň tedy ta plusová atmosféra pro fanoušky a název restaurace.
Po jídle nás čekal nejtěžší úkol – nabrat síly na večer. Přeci jenom, každý den jsme nachodili téměř 20 km, dali stovky schodů s 10 kg na zádech.
Poslední večer byl jasný, vyrážíme na most Míru a k Národní Bance. Gruzie sice není v EU, ale zřejmě by velmi rádi. Proto se připravovali na blížící se akci a celý most byl najednou modrý se žlutými EU hvězdami. Nevím kolik je na mostě žárovek. Každopádně před každou bylo manuálně instalováno modré sklíčko. Borec, který instalaci prováděl, si tam lezl bez jakéhokoliv jištění. Smekáme klobouček.
A noční fotky na dlouho expozici? To nemusím ani popisovat. Paráda. Maximální spokojenost. Však se podívejte v galerii sami.

 

 

— 7 —

Poslední den, den odletu. Budíček máme ve 4 hodiny místního času. Ve 4:30 na nás čeká taxi a jedeme na letiště. Doprava není žádná, odbavení proběhlo dobře, odlet v 7 hodin. V Praze přistáváme v 8:40 našeho času.

 

 

—  závěr —

Jelikož jsem toho napsal až dost, nevím, co bych řekl závěrem. Snad jen to, že Tbilisi jsou úžasné město a určitě bych se sem rád ještě vrátil. Vybral bych si letní měsíce, jeden den v hlavním městě, další dny by pak byly rozhodně za dobrodružstvím do kopců a do hor.
To je ta druhá část Gruzie, která mě láká ještě více. Divoká příroda a její krásy.

 

About the Author: